Daemonica a náš svět

S tímhle dílem je to těžké. Občas si říkám, že mi ho byl čert dlužen – a co si budeme povídat, peklo své dluhy bere vážně. I když ho už celé roky jen upravuji a předělávám hotovou věc, stejně se konce hned tak nedoberu. Samozřejmě, nechci nechat čtenáře čekat – ale současně jistě chápete, že to raději nakladateli předložím skutečně hotové a nebudu jeho, sebe a hlavně ani vás otravovat nějakým nedodělkem.

Aby nevyvstala žádná mýlka – Daemonica je pro mě srdeční záležitost. Nikdy bych na ní nezačal dělat a nevěnoval jí tolik času, kdyby mě opravdu nenadchla. Sice mi to nedalo a už dávno (i přímo v knize) jsem zveřejnil, že nejsem původní autor, že dílo jen předělávám po (mně) neznámé autorce – a Michael její totožnost tají… nebo také nezná – ale stejně: Jestli je slečna Tajemná tomu románu matkou, já se pokládám přinejmenším za otce. Ona knihu odevzdala nedotaženou a bez názvu (ten mi pomohl vymyslet Jakub D. Kočí – díky!), na jakékoli nutné úpravy se vykašlala, jen si vynutila vydání a už o sobě nedala vědět. Dokonce ani po vyjití prvních dvou dílů… Takže se opravdu nemůže divit, že je v Daemonice přinejmenším stejně Antonína jako jejího textu. A že velká část toho jejího byla dopilována. A některé dějové linie rozvedeny a posíleny, aby dávaly smysl…

Nejspíš jí to nevadí. Jinak by se ozvala. A vám to snad také není proti srsti. Věřte mi, je to tak lepší.