Martin D. Antonín

Nu, byl jsem mimo dlouho. A samozřejmě pořád ještě jsem. Je to už takový můj normální, setrvalý stav.
Ale to „mimo“, o kterém teď mluvím, je mimo internet. Aktivně, samozřejmě. Pasivně jsem stále tu. Už dlouho jen sleduju, čtu, vzdychám nad tím, jak nic nestíhám, a rozhodně se mi nechce psát žádné „zviditelňovací“ plky na Facebook. Nedokázal jsem se přinutit ani aktualizovat své vlastní stránky – a přitom jsem pár důvodů měl. Vyšla mi kniha v sérii Kladivo na čaroděje, Pekelná šleha, pár povídek, jedna novelka (také z Kladiva) dokonce teď nově před měsícem…
Ale holt jsem do té ulity asi zalezl moc hluboko.

Moc.

Ale hej – vystrkuju růžky. Snad na ně dostanu jen tvaroh. A ne nůžky.

Synovi Richardovi jsou už tři roky. Právě probíhá experiment s posíláním do školky. Třeba pak bude víc času. A třeba ne. Ale už vážně se sebou musím něco udělat a zase víc psát. Snad je to na dobré cestě. Právě dopisuju povídku do apokalyptického sborníku (vydá Epocha), chystám se na první díl druhé série Kladiva, chystám reedici Křivého ostří u Strak na vrbě (vázanou, se Zdvořilostní návštěvou a další, dosud nevydanou povídkou/novelou v jednom svazku), samozřejmě něco provádím i s třetím dílem Daemoniky (PARDON všem za to čekání!), s Kamilou zvolna chystáme nové Bezkrálí (ale dřív než v zimě 2018/2019 ho nečekejte)…

Také bych rád zase jel na pár larpů. Možná tam zatím budu fungovat jako naháněč Richardů, protože synek má svou hlavu a kdo ví, jak moc ho něco takového zaujme… ale aspoň tam přijedu a budeme spolu dělat křoví.

Plány mám. Teď je uskutečnit.

Držte palce.