Martin D. Antonín

Blíží se jarní slunovrat, takže už brzo budu chodit spát za světla.

Uplynul nám další rok. Asi devět měsíců už nemám stálou práci (z vlastní volby) a prostě píšu. Schválně zkusím shrnout, co jsem za tu dobu zplodil, ať si navodím tu správnou pracovní depresi! (A pokud to někdo skutečně CHCE číst, tak tím lépe). Ze všeho nejdřív proběhlo Dies Irae na motivy toho osudového opravovaného díla, Daemonicy (viz minulý úvodník). Měsíční pražský LARP, během něhož bandy andělů, démonů a zasvěcených lidí pobíhaly po ulicích, malovaly a mazaly magické čmáranice a šly si krutě po krku. Velmi intenzivní zážitek pro mě, pro spoluorganizátory (Kamila, Ivana, Maimonides) i pro tu osmdesátku nebohých hráčů. Příprava na LARP od ledna do března, nebe/peklo skončilo v půlce dubna.

Pak jsem se vrhl do psaní novely ze světa Asterionu, která už brzy vyjde jako jedna polovina povídkového románu Město přízraků (u Strak na vrbě). Jsem zvědavý, co na tohle řeknou ti z vás, kdo se považují za „mé čtenáře“. Je to kniha, jejíž téma načrtl Vladimír Šlechta (Krvavé pohraničí a spousta dalších knih), napsal i úvodní povídku, pak pokračoval jeho syn Jan (měl povídku ve Zrození modrého měsíce), pak Lucka Lukačovičová (Vládci času, povídky v desítkách sborníků), Zbyněk Gil-galad Holub (Asterion, Kaat, Krumpáče a motyky, Zrození Modrého měsíce) a Jan Čenis Galeta (Asterion, Zrození Modrého měsíce).
Bylo to hodně různorodé, ale vzal jsem všechny načrtnuté dějové linie i pojmenované postavy a svázal to do jediného konce. Vím, že mě někteří nazývají megalomanem a grafomanem (já upřednostňuji výraz „tvořivě rozmáchlý“), takže se tentokrát určitě moc pobaví, až uvidí mou „povídku“ zabírající celou půlku výsledné knihy. Jenže jsem si stanovil cíl (aby to celé mělo jasný konec) a nebylo zbytí – prostě jsem potřeboval stejný prostor na zakončení, jaký měli spoluautoři na začátek. Výsledné dílo je samostatným románem, kvůli kterému nemusíte Asterion znát, a po počátečním tvůrčím bolení hlavy jsem se při psaní úžasně bavil. Tak schválně, co vy na to!

Targent, neboli Město přízraků, mi trvalo asi dva měsíce, takže řekněme do půlky června. Pak jsem velmi krátce (ne)připravoval deváté Bezkrálí, které tentokrát bylo takovou sešlostí hráčů a hraním bez pravidel (i když příběh byl pro vývoj světa velmi důležitý – a také velmi utajený). A už předtím a hlavně dlouho potom jsem pracoval na Stu a jednom domovním znamení Starého Města (přibližný název), z nichž jsem zplodil jednačtyřicet těch staroměstských, zatímco Soňa Thomová sepsala šedesát kousků z druhé strany řeky.
Byla to úmorná badatelská práce, kde záleželo na každém slovíčku – a to jsme „jen“ populárně nauční. Kromě (snad v naprosté většině nesporných) faktů a krásných fotek Zdeňka Thomy tam najdete i příběhy těch domů a jejich okolí – a řeknu vám, že Praha toho skrývá opravdu hodně. Poslední korektury jsem dělal v půlce listopadu. Knížka vyjde snad už za pár měsíců.

V září jsem přeložil komiks Wolverine z edice Comicsových legend nakladatelství Netopejr. Už je v tiskárně, takže snad každou chvíli uvidíme…

V říjnu mi vyšla Zelená (jejíž poslední korektury jsem dokončil v první třetině roku). Pro ty z vás, kteří by chtěli pokračování, mám srandovní (a jen sotva překvapivou) story: Uprostřed psaní domovních znamení jsem se pokusil udělat kratičkou „pauzu“ a sepsat do chystané antologie dračích příběhů novelku ze světa Zelené. Hádejte co – bude z toho další kniha. Jenže jsem ji tehdy nemohl dopsat, protože jsem musel dodělat ta znamení, takže těch osmdesát stránek je zatím u ledu. Navíc to budu muset poněkud přepsat, protože to už není povídka, ale román – sice krátký, ale musím tomu dodat tu správnou strukturu… Střelka bude brzo na řadě, ale zatím čeká. Muh.

Dračí sborník jsem nevzdal a zkusil to znovu, když jsem dopsal znamení. Tentokrát to bylo na trpasličí téma, jmenovat se to bude Drakobijce a NENÍ z toho román! Ano, po dlouhé době se mi podařila skutečná povídka. Možná stejně bude nejdelší ze sborníku, ale možná taky ne – a to je dost co říct. Pracoval jsem na tom v prosinci. Je to praštěná fraška říznutá s vážnou tématikou… jako ostatně všechno, co píšu. Já vím, maglajs. Ale dobře víte, že jsem v jádru praštěně vážný člověk…

Dostáváme se do cílové rovinky. Na počátku tohoto roku jsem přeložil komiks Vetřelci (pokračování prvních dvou filmů, hodně pěkné příběhy) pro nakladatelství BB Art a teď už konečně zase dělám na Daemonice. Jo, trvalo to pouhý rok, než jsem se k ní vrátil… S první knihou už jsem docela spokojený, teď dělám na druhé.

A samozřejmě: začínají přípravy na Bezkrálí. To jste si asi všimli, protože rozesílám spamy na všechny strany a tady na stránkách se to konečně zase pohnulo… Také jsme založili neziskové Občanské sdružení Bezkrálí, které má za cíl podporu a organizaci larpů (Bezkrálí, ale i jiné) a podporu vydávání knih. Pokud se chcete stát mecenášem českých autorů či smysluplné zábavy, neváhejte se ozvat! (Nebo pokud někoho takového znáte…)

Na očekávatelnou otázku očekávatelná odpověď: Pokračování Křivého ostří bude, ale taky čeká ve frontě… a pokud jste se na to zeptali a nevšimli si, že v lednu vyšla stotřicetistránková novela Zdvořilostní návštěva s Jenikem, Rhanem a Bětkou v antologii Třpyt mečů, záblesky laserů, styďte se! Heh. V neposlední řadě bych také měl zmínit, že můj death knight je na osmdesáté úrovni, witch elfka a witch hunterka také zabily spoustu pixelů a chudák zaklínač pořád smutně čeká, až si ho konečně všimnu… ach jo.

Tak. To je vše. Rok a pár měsíců mého života. Jako text to vypadá strašně dlouhé… ale kéž by to bylo delší.